Claude-Juste-Alexandre Legrand

Po revoluci se Legrand v květnu 1790 připojil k Národní gardě v Métách a v březnu 1792 se stal plukovníkem 4. dobrovolnického praporu departementu Moselle. Vyznamenal se v bojích v Rakouském Nizozemí a 20. září 1793 byl povýšen na brigádního generála.^[6] Následujícího roku byl s Championnetovou divizí nasazen v bojích u Arlonu a Fleurus, načež byl převelen k Armádě Sambry a Mázy (Armée de Sambre-et-Meuse^[7]) V září 1795 vedl jízdní brigádu u Düsseldorfu přes Rýn, kde během dvou dnů dobyl město a zajal 2 000 nepřátel.^[3] V létě následujícího roku bojoval u Neuwiedu a Würzburgu.

Počátkem roku 1798 byl Legrand přidělen k Anglické armádě (Armée d’Angleterre^[7]), pod Bonapartovým velením původně určené k vylodění v Anglii, avšak použité v boji proti monarchistickým povstalcům šuanům. V lednu 1799 byl přeřazen k divizi generála Gouviona Saint-Cyra, s níž v březnu bojoval u Pfullendorfu a Stockachu. V dubnu téhož roku byl povýšen na divizního generála, krátce sloužil v Dunajské a Helvétské armádě (Armée du Danube, resp. Armée de Helvétie^[7]) a v červnu byl přeřazen k Pozorovací armádě Dolního Rýna (Armée d’observation du Bas-Rhin^[7]) a později k Německé armádě (Armée d’Allemagne^[7]). V červenci 1799 zvítězil v bitvě u Renchenu a o dva dny později se vyznamenal v bojích u Offenburgu, avšak po několika dnech byl opět zatlačen zpět.^[3] V listopadu byl zařazen pod Delabordeho velení.

V březnu 1800 Legrand velel 2. divizi sboru generála Sainte-Suzanne v Německé armádě, s níž bojoval u Erbachu a Dellmensingenu. Velení sboru pak převzal generál Richepanse. Legrand pak pod generálem Grenierem bojoval u Ampfingu a v prosinci 1800 se úspěšně zúčastnil bitvy u Hohenlinden.

Následovaly spíše administrativní funkce. V červenci 1801 byl Legrand jmenován velitelem 27. divizní oblasti v Turíně (Piemontu) a v březnu 1803 se stal generálním inspektorem řadové pěchoty. V srpnu téhož roku převzal velení 3. divize v rámci Armády oceánského pobřeží (Armée des côtes de l’Océan^[7]) ve vojenském táboře Saint-Omer, která byla později přidělena ke 4. sboru maršála Soulta. Když byla válka proti třetí koalici na spadnutí, vyrazil s ní do tažení Velké armády (Grande Armée) proti Rakouskému císařství. Bojoval v říjnu 1805 u Wertingenu a v listopadu Hollabrunnu, 2. prosince se vyznamenal v bitvě u Slavkova, kde jím vedené jednotky zastavily postup rusko-rakouských protivníků na pravém křídle. Na počátku roku 1806 obdržel za své zásluhy Velkého orla Čestné legie.^[3]

Jako velitel divize 4. sboru pokračoval Legrand i v tažení Pruskem a Polskem v letech 1806 a 1807. Bojoval v říjnu 1806 u Jeny a v listopadu u Lübecku, v následujícím roce pak u Bergfriedu, Jílového, Heilsbergu a Königsbergu. Dne 10. března 1808 si vysloužil jmenování hrabětem císařství.^[6]

Když se počátkem roku 1809 začaly rýsovat rakouské nepřátelské úmysly, ujal se v únoru velení 1. divize Massénova 4. sboru v Německu (tzv. Rýnského pozorovacího sboru / Corps d’observation du Rhin^[8]). Po boji u Ebelsbergu počátkem května^[9] se zapojil ještě téhož měsíce také do bitvy u Aspern-Esslingu, kde utržil zranění. Účastnil se však dále v červenci 1809 bitvy u Wagramu a u Znojma. V listopadu byl jmenován prozatímním velitelem 4. sboru.

Dne 21. května 1811 pojal Legrand za manželku Henriettu Schérer, dceru zesnulého generála Schérera, a následně se jim 2. prosince 1814 narodil syn Louis Henri Alexander hrabě Legrand, jenž později rovněž nastoupil vojenskou dráhu a vysloužil si Řád čestné legie.^{[3][4][10][11]}

Mezitím však už 24. května 1811 byl Legrand opět jmenován velitelem 1. divize Rýnského pozorovacího sboru (Corps d’observation du Rhin).^[6] V roce 1812 obdržel Velkokříž Vojenského řádu Karla Fridricha Bádenského.^[3] Když pak započalo Napoleonovo tažení do Ruska roku 1812, Legrandova divize se od začátku dubna stala 6. divizí Oudinotova 2. sboru. V průběhu tažení se zúčastnil bojů u Jakubova-Kljastic na konci července, u Obojarščiny na začátku srpna i u Polocku (v srpnu i v říjnu). Po svém zranění v bitvě dočasně jmenoval čerstvě jmenovaný maršál Gouvion Saint-Cyr 21. října 1812 Legranda svým nástupcem ve velení 2. sboru, dokud se nevrátil maršál Oudinot. Legrand pak vedl svoji divizi koncem listopadu do bitvy na řece Berezině, v níž byl těžce zraněn a nikdy už se zcela nezotavil.

Vrátil se do Francie na zotavenou a vstoupil do politiky – v dubnu 1813 se stal senátorem. Při bojích ve Francii roku 1814 pak přece jen v lednu ještě sloužil pod maršálem Augereauem a v únoru organizoval obranu Chalon-sur-Saône.^[3]

Po pádu císaře Napoleona se 4. června 1814 stal francouzským pairem a 27. června byl jmenován rytířem svatého Ludvíka.^[12][13] Již 9. ledna 1815 však zemřel ve věku 52 let na následky svých zranění od Bereziny.^[3][6] Jeho ostatky byly uloženy v Pantheonu a jméno bylo vytesáno na východním pilíři Vítězného oblouku.^[12]