Poletuchy
poletuška severní (Glaucomys sabrinus) | |
| Vědecká klasifikace | |
| Říše | živočichové (Animalia) |
| Kmen | strunatci (Chordata) |
| Třída | savci (Mammalia) |
| Řád | hlodavci (Rodentia) |
| Čeleď | veverkovití (Sciuridae) |
| Podčeleď | Sciurinae |
| Tribus | poletuchy (Pteromyini) Brandt, 1855 |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Poletuchy (Pteromyini) jsou taxon veverkovitých hlodavců. Jméno jim vynesla skutečnost, že mají schopnost plachtivého letu.
Systematika
[editovat | editovat zdroj]Poletuchy bývaly klasifikovány jakožto podčeleď Pteromyinae v rámci veverkovitých (Sciuridae), někdy dokonce za samostatnou čeleď Pteromyidae.[1] Molekulární fylogenetika však tuto hypotézu zavrhla, poletuchy se podle ní odvozují v rámci podčeledi veverkovitých Sciurinae. Na základě toho byl taxonomický rank této skupiny ponížen na tribus – Pteromyini.[2]
Níže uvedený seznam rodů vychází z publikace Squirrels of the World z r. 2012:[3]
- Aeretes G. M. Allen, 1940
- Aeromys Robinson and Kloss, 1915
- Belomys Thomas, 1908
- Biswamoyopterus Saha, 1981
- Eoglaucomys A. H. Howell, 1915
- Eupetaurus Thomas, 1888
- Glaucomys Thomas, 1908
- Hylopetes Thomas, 1908
- Iomys Thomas, 1908
- Petaurillus Thomas, 1908
- Petaurista Link, 1795
- Petinomys Thomas, 1908
- Pteromys G. Cuvier, 1800
- Pteromyscus Thomas, 1908
- Trogopterus Heude, 1898
Na základě odhadů molekulárních hodin mohou poletuchy pocházet z počátku miocénu. Identifikace fosilních zástupců poletuch je problematická, poněvadž fosilní materiál typicky zastupují pouze zachovalé zuby a postkraniální skelet chybí. Podle publikace Squirrels of the World lze za poletuchy s vysokou pravděpodobností označit až nálezy z pliocénu a pleistocénu.[4] Nálezy připisované poletuchám pocházejí i z českého území.[5]
Popis
[editovat | editovat zdroj]
Poletuchy jsou malí až středně velcí hlodavci, některé hmotnostně překračují 1 000 g. Objevují se mezi nimi druhy s nejdelším ocasem a končetinami mezi všemi veverkami, díky tomu často vypadají větší, než ve skutečnosti jsou. Mají velké oči, malé uši a huňatou srst, zespodu světlejší. Zbarvení některých druhů bývá relativně pestré. Jedinečný rys poletuch představuje létací blána neboli patagium, táhnoucí se mezi předními a zadními končetinami, takzvané uropatagium někdy spojuje ještě zadní končetiny a ocas. Patagium umožňuje plachtivý let, zatímco ocas poletuchy využívají jako stabilizátor. Díky poměru šířky a délky patagia mezi 1,0 a 2,0 poletuchy bezpečně přistávají i za nízkých rychlostí. Patagium je osvalené, v klidu jej lze složit. Jeho přítomnost si vyžádala několik specifických adaptací předních končetin, z nichž nejnápadnější je podpůrný výběžek vycházející ze zápěstí. Jeho pohyb zajišťuje sval abductor pollicis napojený na redukovaný palec. Z důvodu stabilizace patagia došlo k redukci pohyblivosti kostí zápěstí a předloktí. K rotaci pak spíše než v zápěstí dochází v lokti, a tak poletuchy stále mohou využívat dlaně k obratné manipulaci.[1][6]
Ekologie a chování
[editovat | editovat zdroj]
Většina druhů se vyskytuje v jižní a jihovýchodní Asii, několik ale i v mírných oblastech severní polokoule: poletuška severní (Glaucomys sabrinus) a poletuška slovanská (Pteromys volans) dokonce žijí až u polárního kruhu. Všechny druhy jsou aktivní v noci a žijí na stromech, kde se ukrývají v různých dutinách či hnízdech (buď si je budují samy, anebo využívají hnízda již hotová). Konkrétně poletucha horská (Trogopterus xanthipes) však obývá i skalnatou krajinu. Potrava bývá rozmanitá, větší tropické druhy se živí zejména rostlinnou stravou, menší se však výrazněji krmí i živočišnou potravou. Poletuchy z mírného pásma bývají oportunistické, často se krmí semeny stromů.[1]
Poletuchy vykazují řadu různých sociálních systémů, od většinové teritoriality přes monogamii až po vytváření zimujících skupin v mírném pásu. Zejména chování některých tropických druhů však bývá jen málo probádáno. Samice rodí jednou až dvakrát (u rodu Glaucomys) ročně, u rodu Hylopetes k rozmnožování dochází v intervalech až 17 měsíců. Vrhy jsou různě početné, mláďata se až na rod Petinomys rodí slepá a jen řídce osrstěná (u zmíněného rodu však mohou šplhat a krmit se pevnou stravou již den po porodu).[1]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- 1 2 3 4 HUTCHINS, Michael; KLEIMAN, D. G.; GEIST, V.; MCDADE, M. C., 2003. Mammals V. 2. vyd. Farmington Hills, MI: Gale. (Grzimek's Animal Life Encyclopedia; sv. 16). S. 135–137. (anglicky)
- ↑ ZIMA, J.; MACHOLÁN, M., 2021. Systém a fylogeneze savců. 1. vyd. Praha: Academia. 570 s. ISBN 978-80-200-3215-7, ISBN 80-200-3215-0. S. 187.
- ↑ THORINGTON, R. W.; KOPROWSKI, J. L.; STEELE, M. A.; WHATTON, J. F. Squirrels of the World. Baltimore: Johns Hopkins University Press, 2012. S. 2. (anglicky) [Dále jen Thorington et al. 2012].
- ↑ Thorington et al. 2012, s. 6.
- ↑ BONILLA SALOMÓN, Isaac; LUJÁN, Àngel H.; IVANOV, Martin. Aliveria mojmiri sp. nov. among other flying and ground squirrels (Rodentia, Mammalia) from the early Miocene of Mokrá-Quarry sites (Moravia, Czech Republic). Historical Biology. 2022-10-03, roč. 34, čís. 10, s. 1950–1963. Dostupné online [cit. 2025-09-03]. ISSN 0891-2963. doi:10.1080/08912963.2021.1992403.
- ↑ Thorington et al. 2012, s. 8.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Poletuchy na Wikimedia Commons
Taxon Pteromyini ve Wikidruzích