Přeskočit na obsah

Poletuchy

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Pteromyini)
Jak číst taxoboxPoletuchy
alternativní popis obrázku chybí
poletuška severní (Glaucomys sabrinus)
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Třídasavci (Mammalia)
Řádhlodavci (Rodentia)
Čeleďveverkovití (Sciuridae)
PodčeleďSciurinae
Tribuspoletuchy (Pteromyini)
Brandt, 1855
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Poletuchy (Pteromyini) jsou taxon veverkovitých hlodavců. Jméno jim vynesla skutečnost, že mají schopnost plachtivého letu.

Systematika

[editovat | editovat zdroj]

Poletuchy bývaly klasifikovány jakožto podčeleď Pteromyinae v rámci veverkovitých (Sciuridae), někdy dokonce za samostatnou čeleď Pteromyidae.[1] Molekulární fylogenetika však tuto hypotézu zavrhla, poletuchy se podle ní odvozují v rámci podčeledi veverkovitých Sciurinae. Na základě toho byl taxonomický rank této skupiny ponížen na tribus – Pteromyini.[2]

Níže uvedený seznam rodů vychází z publikace Squirrels of the World z r. 2012:[3]

Na základě odhadů molekulárních hodin mohou poletuchy pocházet z počátku miocénu. Identifikace fosilních zástupců poletuch je problematická, poněvadž fosilní materiál typicky zastupují pouze zachovalé zuby a postkraniální skelet chybí. Podle publikace Squirrels of the World lze za poletuchy s vysokou pravděpodobností označit až nálezy z pliocénu a pleistocénu.[4] Nálezy připisované poletuchám pocházejí i z českého území.[5]

Kostra poletuchy s nápadným výběžkem na zápěstí

Poletuchy jsou malí až středně velcí hlodavci, některé hmotnostně překračují 1 000 g. Objevují se mezi nimi druhy s nejdelším ocasem a končetinami mezi všemi veverkami, díky tomu často vypadají větší, než ve skutečnosti jsou. Mají velké oči, malé uši a huňatou srst, zespodu světlejší. Zbarvení některých druhů bývá relativně pestré. Jedinečný rys poletuch představuje létací blána neboli patagium, táhnoucí se mezi předními a zadními končetinami, takzvané uropatagium někdy spojuje ještě zadní končetiny a ocas. Patagium umožňuje plachtivý let, zatímco ocas poletuchy využívají jako stabilizátor. Díky poměru šířky a délky patagia mezi 1,0 a 2,0 poletuchy bezpečně přistávají i za nízkých rychlostí. Patagium je osvalené, v klidu jej lze složit. Jeho přítomnost si vyžádala několik specifických adaptací předních končetin, z nichž nejnápadnější je podpůrný výběžek vycházející ze zápěstí. Jeho pohyb zajišťuje sval abductor pollicis napojený na redukovaný palec. Z důvodu stabilizace patagia došlo k redukci pohyblivosti kostí zápěstí a předloktí. K rotaci pak spíše než v zápěstí dochází v lokti, a tak poletuchy stále mohou využívat dlaně k obratné manipulaci.[1][6]

Ekologie a chování

[editovat | editovat zdroj]
Poletucha menší (Petaurista elegans)

Většina druhů se vyskytuje v jižní a jihovýchodní Asii, několik ale i v mírných oblastech severní polokoule: poletuška severní (Glaucomys sabrinus) a poletuška slovanská (Pteromys volans) dokonce žijí až u polárního kruhu. Všechny druhy jsou aktivní v noci a žijí na stromech, kde se ukrývají v různých dutinách či hnízdech (buď si je budují samy, anebo využívají hnízda již hotová). Konkrétně poletucha horská (Trogopterus xanthipes) však obývá i skalnatou krajinu. Potrava bývá rozmanitá, větší tropické druhy se živí zejména rostlinnou stravou, menší se však výrazněji krmí i živočišnou potravou. Poletuchy z mírného pásma bývají oportunistické, často se krmí semeny stromů.[1]

Poletuchy vykazují řadu různých sociálních systémů, od většinové teritoriality přes monogamii až po vytváření zimujících skupin v mírném pásu. Zejména chování některých tropických druhů však bývá jen málo probádáno. Samice rodí jednou až dvakrát (u rodu Glaucomys) ročně, u rodu Hylopetes k rozmnožování dochází v intervalech až 17 měsíců. Vrhy jsou různě početné, mláďata se až na rod Petinomys rodí slepá a jen řídce osrstěná (u zmíněného rodu však mohou šplhat a krmit se pevnou stravou již den po porodu).[1]

  1. 1 2 3 4 HUTCHINS, Michael; KLEIMAN, D. G.; GEIST, V.; MCDADE, M. C., 2003. Mammals V. 2. vyd. Farmington Hills, MI: Gale. (Grzimek's Animal Life Encyclopedia; sv. 16). S. 135–137. (anglicky)
  2. ↑ ZIMA, J.; MACHOLÁN, M., 2021. Systém a fylogeneze savců. 1. vyd. Praha: Academia. 570 s. ISBN 978-80-200-3215-7, ISBN 80-200-3215-0. S. 187.
  3. ↑ THORINGTON, R. W.; KOPROWSKI, J. L.; STEELE, M. A.; WHATTON, J. F. Squirrels of the World. Baltimore: Johns Hopkins University Press, 2012. S. 2. (anglicky) [Dále jen Thorington et al. 2012].
  4. ↑ Thorington et al. 2012, s. 6.
  5. ↑ BONILLA SALOMÓN, Isaac; LUJÁN, Àngel H.; IVANOV, Martin. Aliveria mojmiri sp. nov. among other flying and ground squirrels (Rodentia, Mammalia) from the early Miocene of Mokrá-Quarry sites (Moravia, Czech Republic). Historical Biology. 2022-10-03, roč. 34, čís. 10, s. 1950–1963. Dostupné online [cit. 2025-09-03]. ISSN 0891-2963. doi:10.1080/08912963.2021.1992403.
  6. ↑ Thorington et al. 2012, s. 8.

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
  • Obrázky, zvuky či videa k tématu Poletuchy na Wikimedia Commons
  • Taxon Pteromyini ve Wikidruzích