Teosofie

Mezi nejvýznamnější filozofické předchůdce moderní teosofie bývá řazen novoplatonismus, filozofický směr vzniklý ve 3. století n. l.^[3] Jeho nejvýznamnější představitel Plotínos (205–270) učil, že veškerá existence vychází z nejvyššího principu, označovaného jako Jedno (řecky to hen), z něhož postupně emanací vznikají nižší úrovně skutečnosti. Z Jedna podle něj vychází božský Rozum (Nous) a následně Světová duše (anima mundi), jež zprostředkovává vznik a uspořádání hmotného světa. Lidská duše podle něj pochází z duchovního světa a může se prostřednictvím vnitřního poznání, mravního zdokonalování a kontemplace navrátit ke svému božskému zdroji. Nejvyšším cílem člověka je dosažení mystického sjednocení s Jednem, které přesahuje běžné rozumové poznání.^[4][5]

V raném novověku se pojem teosofie začal používat pro některé proudy křesťanské mystiky a náboženské filozofie, jejichž cílem bylo bezprostřední poznání Boha a duchovních zákonitostí světa. Na rozdíl od scholastické teologie kladli jejich představitelé důraz na osobní náboženskou zkušenost, symbolický výklad náboženských pravd a vnitřní duchovní život.^[6][7]

Za nejvýznamnějšího představitele křesťanské teosofie bývá považován německý mystik a vizionář Jakob Böhme (1575–1624). Ve svých spisech rozvinul rozsáhlou kosmologii popisující vztah mezi Bohem, člověkem a přírodou a zdůrazňoval možnost duchovní proměny člověka. Jeho myšlenky ovlivnily řadu pozdějších mystiků, filozofů a esoterických autorů. Mezi další význačné představitele křesťanské teosofie bývají řazeni Louis-Claude de Saint-Martin, Friedrich Christoph Oetinger či Franz von Baader, kteří dále formovali teosofické myšlení v evropském náboženském a filozofickém prostředí.^[8][9]

V období renesance došlo v Evropě k obnovenému zájmu o antické filozofické a náboženské tradice. Důležitou roli v tomto procesu sehráli Marsilio Ficino a Giovanni Pico della Mirandola, jež usilovali o sjednocení různých filozofických a náboženských tradic v rámci konceptu prisca theologia („pradávné teologie“). Domnívali se, že za různými náboženstvími a filozofickými školami stojí společný zdroj duchovní moudrosti, jehož stopy lze nalézt v platónské filozofii, hermetismu, křesťanství i židovské kabale.^[10][11]

V následujících stoletích se rozvíjely rozmanité esoterické proudy, mezi něž patřilo rosikruciánství, alchymie, martinismus či některé formy svobodného zednářství. Významný vliv získaly také myšlenky švédského mystika a vizionáře Emanuela Swedenborga, který ve svých spisech popisoval spirituální světy obývané anděly a duchovními bytostmi a učil, že mezi duchovní a hmotnou rovinou existence existuje systém korespondencí, prostřednictvím něhož se vyšší skutečnosti odrážejí ve světě hmoty. Jeho dílo inspirovalo řadu pozdějších náboženských a esoterických autorů.^[12]

V 19. století se jednou z nejvýznačnějších postav evropského okultního obrození stal Éliphas Lévi, jenž usiloval o syntézu magie, kabaly a západního esoterismu. Ve svých pracích zdůrazňoval existenci univerzální duchovní síly, označované jako astrální světlo (lumière astrale), a význam symbolů při poznávání skrytých zákonitostí světa. Současně se v Evropě šířil spiritualismus a rostl zájem o hinduismus, buddhismus a další asijské náboženské tradice. Tyto vlivy společně vytvořily intelektuální a duchovní prostředí, v němž se ve druhé polovině 19. století začalo formovat nové teosofické hnutí.^[13]

Moderní teosofie vznikla ve druhé polovině 19. století především zásluhou Heleny Petrovny Blavatské (1831–1891), ruské spisovatelky a nábožensko-filozofické myslitelky. Během svého života podnikla řadu cest po Evropě, Americe, Blízkém východě a Asii, kde se seznamovala s různými náboženskými, filozofickými a esoterickými tradicemi.^[14][15][16]

V 70. letech 19. století začala veřejně vystupovat v prostředí amerického spiritualismu a postupně si získala pozornost svými přednáškami a publikacemi. Její první rozsáhlé dílo Odhalená Isis (1877) představilo kritiku dobového materialismu a náboženského dogmatismu a položilo základy nově vznikajícího teosofického hnutí.^[17][18][19]

Nejvýznamnějším dílem Blavatské se stala Tajná nauka (1888), jež bývá považována za základní text moderní teosofie. Prostřednictvím svých knih, článků a přednášek se stala ústřední osobností teosofického hnutí a významně přispěla k jeho mezinárodnímu rozšíření.^[20][21][22]

Dne 17. listopadu 1875 založili Helena Petrovna Blavatská, Henry Steel Olcott a William Quan Judge v New Yorku Teosofickou společnost. Její činnost byla založena na třech základních cílech:

• vytvářet jádro všeobecného bratrství lidstva bez rozdílu rasy, vyznání, pohlaví, kasty nebo barvy pleti,
• podporovat srovnávací studium náboženství, filozofie a vědy,
• zkoumat dosud nevysvětlené přírodní zákony a skryté schopnosti člověka.^[23][24]

Teosofická společnost přijala za své motto sanskrtský výrok „Satyān nāsti paro dharmah“, obvykle překládaný jako „Není náboženství vyššího než Pravda“ nebo „Žádné náboženství nepřevyšuje Pravdu“. Toto heslo vyjadřuje přesvědčení, že pravda stojí nad jednotlivými náboženskými, filozofickými či kulturními tradicemi.^[25][26]

V roce 1879 přesunuli Blavatská a Olcott své působení do Indie, kde si teosofické hnutí rychle získalo pozornost části vzdělané veřejnosti. Teosofická společnost zde navázala kontakty s představiteli hinduismu a buddhismu a aktivně se podílela na obnově zájmu o tradiční asijské náboženské a filozofické systémy. Roku 1882 bylo mezinárodní sídlo společnosti přeneseno do Adjaru u Madrásu (dnes Čennaí), které se stalo hlavním centrem teosofického hnutí. Odtud společnost řídila rozsáhlou publikační činnost, zakládala nové národní sekce a koordinovala šíření teosofických myšlenek po celém světě.^[27][28][29]

Po smrti Heleny Petrovny Blavatské v roce 1891 vznikly uvnitř Teosofické společnosti spory o další směřování hnutí a otázku autority. Nejvýznamnější konflikt proběhl mezi Williamem Quanem Judgem a vedením společnosti v Adjaru, reprezentovaným Henrym Steelem Olcottem a Annie Besantovou. Spor vyústil v roce 1895 v oddělení americké sekce od Adjaru a následné rozdělení teosofického hnutí do několika samostatných organizací.^[30]

Z původní Teosofické společnosti postupně vznikly tři hlavní větve: Teosofická společnost Adjar, která navazuje na organizaci vedenou Olcottem a Besantovou, Teosofická společnost Pasadena, vycházející z linie Williama Quana Judge a Katherine Tingleyové, a Spojená lóže teosofů (United Lodge of Theosophists, ULT), založená Robertem Crosbiem v roce 1909. Členové ULT zdůrazňují věrnost původnímu učení Heleny Petrovny Blavatské a Williama Quana Judge a odmítají některé pozdější naukové inovace.^[31]

Jedním ze základních východisek teosofie je přesvědčení o existenci Pradávné moudrosti, označované také jako Gupta Vidjá („tajná věda“), Wisdom-Religion („náboženství moudrosti“) nebo Ancient Wisdom („pradávná moudrost“). Podle teosofického učení představuje tato moudrost pramen, z něhož v průběhu dějin vycházely různé náboženské, filozofické a okultní proudy. Její stopy lze nalézt v hinduismu, buddhismu, starověkých mysterijních školách, novoplatonismu, hermetismu, kabale i dalších duchovních směrech.^[32][33][34]

Teosofie rozlišuje mezi exoterickou a esoterickou stránkou náboženství. Zatímco exoterické nauky představují vnější podobu náboženství přizpůsobenou historickým a kulturním podmínkám, esoterická tradice má uchovávat nadčasové duchovní poznání předávané v různých podobách po celé lidské dějiny.^[35][36]

Blavatská zastávala názor, že jednotlivá náboženství a filozofické systémy představují rozličné projevy téže duchovní skutečnosti. Rozdíly mezi nimi se proto podle teosofie týkají především jejich vnějších forem a výkladů, zatímco jejich hlubší význam zůstává společný. Na této představě je založena také snaha teosofie o srovnávací studium náboženství, filozofie a vědy, které má napomáhat hlubšímu porozumění člověku, přírodě i vesmíru.^[37][38]

Východiskem teosofické kosmologie je představa Absolutna, označovaného také sanskrtským termínem Parabrahman. Podle teosofie jde o nejvyšší, nekonečnou a nepoznatelnou skutečnost, která přesahuje veškeré lidské pojmy, vlastnosti i kategorie bytí a nebytí. Absolutno není osobním Bohem ani stvořitelem v tradičním náboženském smyslu, ale představuje věčný a beztvarý základ veškeré existence. Teosofie proto odmítá představu jednorázového stvoření světa osobním božstvem a místo ní učí, že vesmír prochází nekonečnými cykly projevení a neprojevení.^{[39] [40]}

Období projevené existence vesmíru je označováno jako manvantara, zatímco období kosmického klidu jako pralaja. Tyto cykly se podle teosofie opakují od věčnosti a nemají absolutní začátek ani konec. Během pralaji vesmír nezaniká, ale přechází do latentního stavu, z něhož se v dalším kosmickém cyklu znovu rozvíjí. Tento rytmický proces bývá v teosofické literatuře symbolicky přirovnáván k nádechu a výdechu kosmu a označován jako Velký dech (Great Breath).^{[41] [42]}

Prvním stupněm projevení Absolutna je Logos, kosmický tvůrčí princip, jenž zprostředkovává přechod mezi neprojevenou a projevenou skutečností. Prostřednictvím postupného procesu emanace vznikají různé úrovně existence, od nejjemnějších duchovních rovin až po svět hmoty. Vesmír není podle teosofie souborem oddělených a náhodně vzniklých objektů, ale uspořádaným a vzájemně propojeným celkem, v němž všechny podoby života sdílejí společný původ.^{[43] [44]}

Významnou roli v teosofické kosmologii hraje také pojem Mulaprakriti („základní substance“), označující prvotní kosmický základ, z něhož se během projeveného období vyvíjejí všechny formy hmoty a energie. Tvůrčí silou působící v kosmu je pak Fohat, popisovaný jako dynamický princip propojující duchovní ideje s jejich hmotným uskutečněním. Prostřednictvím těchto procesů vzniká a rozvíjí se vesmír, který je chápán jako výraz jediného univerzálního principu a jako prostředí pro evoluci vědomí.^{[45] [46]}

Podle teosofie se člověk neskládá pouze z fyzického těla, ale představuje mnohovrstevnou bytost tvořenou sedmi vzájemně propojenými složkami. Tyto principy nepředstavují oddělené části lidské bytosti, ale různé úrovně její existence, sahající od hmotného těla až po nejvyšší duchovní principy. Teosofie přitom chápe člověka jako bytost, v níž se propojují hmotné, psychické i duchovní stránky života.^[47][48]

Blavatská rozlišovala sedm principů člověka: Sthúla šaríru (fyzické tělo), Pránu (životní princip), Linga šaríru (astrální dvojník či jemnohmotný předobraz fyzického těla), Káma-rúpu (princip tužeb, vášní a emocí), Manas (mysl), Buddhi (duchovní duši) a Átmu (univerzální duchovní princip). Tyto složky během pozemského života působí společně a vytvářejí lidskou osobnost i vědomí.^[49][50]

Teosofie dále rozlišuje mezi nižší a vyšší stránkou lidské přirozenosti. K nižší čtveřici náleží Sthúla šaríra, Prána, Linga šaríra a Káma-rúpa, které tvoří pomíjivou osobnost. Vyšší trojici představují Manas, Buddhi a Átma. Zvláštní postavení zaujímá Manas, jenž tvoří spojovací článek mezi duchovní a nižší přirozeností člověka a umožňuje sebeuvědomění, rozumové myšlení i mravní rozhodování. Manas se může přiklánět buď k vyšším duchovním principům Buddhi a Átma, nebo k nižší oblasti tužeb a vášní představované Káma-rúpou. V tomto smyslu se hovoří o vyšším a nižším Manasu, mezi nimiž lidské vědomí během života neustále osciluje. Cílem duchovního vývoje člověka je, aby se Manas stále více sjednocoval s Buddhi a Átmou a odpoutával se od vlády nižších žádostí a vášní. Zatímco nižší složky náleží k jednomu konkrétnímu pozemskému životu, duchovní složky představují trvalejší základ individuality.^[51][52]

Důležitým prvkem teosofické antropologie je rozlišení mezi osobností a individualitou. Osobnost je utvářena především nižšími principy a zaniká s jednotlivou inkarnací. Individualita naopak přetrvává napříč opakovanými zrozeními a je spojena s vyšším Manasem sjednoceným s Buddhi. Právě ona je podle teosofie nositelem zkušeností získaných během dlouhého procesu reinkarnace a evoluce vědomí.^[53][54]

Význam čísla sedm se v teosofii neomezuje pouze na člověka. Stejný princip se podle Blavatské projevuje v celém kosmu: v sedmi rovinách existence, sedmi principech člověka, sedmi planetárních řetězcích, sedmi hlavních rasách i v mnoha dalších cyklech přírody. Sedmeré dělení člověka proto není izolovanou naukou, ale součástí širšího teosofického pohledu na vesmír jako harmonický a zákonitě uspořádaný celek.^[55][56]

Ke klíčovým pilířům teosofického učení je karma, univerzální zákon příčiny a následku působící na fyzické, psychické i duchovní úrovni existence. Každá myšlenka, cit i čin vytváří následky, které se dříve či později projeví. Karma není chápána jako odměna nebo trest udělovaný nějakou vyšší bytostí, ale jako přirozený zákon zajišťující mravní rovnováhu a spravedlnost ve vesmíru. Blavatská ji popisovala jako neosobní a univerzální princip, který působí stejně na všechny bytosti bez ohledu na jejich postavení, víru či původ.^[57][58]

S naukou o karmě úzce souvisí reinkarnace, tedy opakované vtělování lidské individuality do nových pozemských životů. Teosofie učí, že jediné zrození nestačí k plnému rozvinutí všech schopností a získání potřebných zkušeností. Individualita proto prochází dlouhou řadou inkarnací, během nichž sklízí důsledky minulých skutků a současně vytváří nové příčiny ovlivňující její budoucí směřování. Blavatská přitom výslovně odmítala možnost zpětné inkarnace člověka do zvířecího těla. Podle teosofie totiž lidská evoluce pokračuje po dosažení lidského stupně již výhradně dalšími lidskými inkarnacemi. Reinkarnace tak není chápána jako samoúčelný koloběh, ale jako prostředek postupného sebezdokonalování a růstu vědomí.^[59][60][61]

Karma a reinkarnace společně vysvětlují rozdíly mezi lidmi, jejich vlohy, životní okolnosti i zdánlivě nespravedlivé události. Každý člověk je podle teosofie spolutvůrcem svého osudu a současná existence představuje důsledek jednání v minulých vtěleních. Zároveň však každé rozhodnutí vytváří nové karmické vazby, které ovlivňují další směřování individuality. Člověk proto není pasivní obětí osudu, ale aktivním účastníkem vlastního rozvoje.^[62][63]

Teosofie zdůrazňuje, že karma nepůsobí pouze na jednotlivce, ale také na skupiny, národy a celé lidstvo. Vedle individuální karmy proto hovoří i o karmě kolektivní, která vzniká společným jednáním většího počtu lidí. Osud člověka je tak utvářen nejen jeho vlastní minulostí, ale také širšími vztahy a souvislostmi, jejichž je součástí.^[64][65]

Nauka o karmě a reinkarnaci tvoří jeden ze základních pilířů teosofického systému. V kombinaci se sedmerým dělením člověka poskytuje rámec pro vysvětlení lidského utrpení, mravní odpovědnosti i smyslu dlouhodobé evoluce vědomí. Konečným cílem tohoto procesu je postupné zdokonalování lidské individuality, které ji přivádí k hlubšímu poznání sebe sama i univerzálních zákonů vesmíru.^[66][67]

Teosofie označuje jako Mahátmy, neboli Mistry moudrosti, vysoce pokročilé učitele vnitřního života, kteří v pojetí Heleny Petrovny Blavatské nejsou nadpřirozenými bytostmi, anděly ani duchy zemřelých, ale skutečnými lidmi. V Klíči k teosofii výslovně odmítá představu, že by šlo o „duchy“ nebo mytické postavy, a popisuje je jako osoby narozené stejným způsobem jako ostatní, podléhající přírodním zákonům i smrtelnosti. Výraz mahátma pochází ze sanskrtu (mahā-ātman) a doslova znamená „velká duše“. U Blavatské označuje člověka, který prostřednictvím dlouhodobé kázně rozvinul své mravní, intelektuální i vnitřní schopnosti do mimořádné míry a stal se učitelem těch, kdo usilují o tutéž cestu.^{[100][101][102]}

V teosofickém učení jsou Mahátmové chápáni jako současní nositelé Pradávné moudrosti (Gupta Vidjá či Wisdom-Religion), o níž byla řeč v předchozí kapitole. Nepředstavují zakladatele nového náboženství ani tvůrce samostatné filozofie, ale strážce tradice, která má podle Blavatské provázet lidstvo od nejstarších dob. Jejich posláním je tuto moudrost uchovávat, potvrzovat vlastní zkušeností a ve vhodných dějinných okamžicích ji zprostředkovávat světu prostřednictvím připravených jednotlivců. Sama Blavatská tvrdila, že její dílo není osobním systémem spekulací, nýbrž částečným výkladem nauky přijaté od jejích učitelů.^[103][104]

Ačkoli jsou Mistři v teosofii pokládáni za skutečně existující osoby, nevystupují veřejně ani neusilují o vytváření kultu své osobnosti. Blavatská uvádí, že vyšší nauku nelze účinně předávat masově ani vnucovat společnosti, která na ni není připravena. Esoterní učení proto mělo být odedávna svěřováno pouze omezenému okruhu žáků. Dalším důvodem skrytého působení je přesvědčení, že hlubší vědění může být zneužito lidmi vedenými touhou po osobní moci nebo vlastním prospěchu. Mistři proto respektují přirozené zrání člověka i působení karmického zákona a nezasahují do běhu světa svévolnými zázraky nebo veřejnými demonstracemi svých schopností.^[105][106]

Stejnými zásadami se řídí také při přijímání žáků. Rozhodujícím kritériem není mimořádná inteligence ani rozsah vědomostí, ale charakter, nezištnost, sebeovládání a opravdová touha po pravdě. Zájemce o vnitřní výcvik, označovaný sanskrtským výrazem čéla, prochází obdobím zkoušek, během něhož musí prokázat stálost, schopnost ovládat vlastní žádosti i ochotu podřídit osobní zájmy službě druhým. V Mahátmových dopisech je opakovaně zdůrazňováno, že pokrok na této cestě není výsledkem pouhého studia, ale především proměny samotného člověka.^[107][108]

Úloha Mahátmů vůči světu nespočívá v řízení politických událostí ani v přímém ovlivňování dějin. Jejich působení má být převážně inspirační a mravně-duchovní. Prostřednictvím jednotlivých žáků, filozofů, myslitelů nebo reformátorů mají podporovat šíření ideálů univerzálního bratrství, odpovědnosti a hlubšího porozumění člověku i přírodě. Příměji zasahují pouze ve výjimečných obdobích, kdy je třeba připomenout základní principy Pradávné moudrosti nebo podpořit vznik nového impulsu. I tehdy však podle Blavatské jednají nenápadně a ponechávají lidem svobodu rozhodování i odpovědnost za vlastní cestu.^[109][110]

Podle teosofického učení není smrt zánikem bytí, ale přechodem mezi dvěma etapami dlouhé pouti lidské individuality. Pomíjí pouze pozemská osobnost spojená s konkrétním tělem, povahou, vzpomínkami a životními okolnostmi. Skutečným nositelem dalšího trvání je vyšší Ego, chápané především ve spojení Manasu a Buddhi. Odchod z fyzického světa proto neznamená úplné přerušení vědomí, nýbrž postupné oddělování toho, co náleželo k jedné inkarnaci, od prvků přenositelných do další existence.

Po smrti se jednotlivé složky lidské bytosti postupně rozpojují. Fyzické tělo podléhá rozkladu v hmotném světě, Prána jako životní princip se navrací do obecného proudu života a Linga šaríra, astrální předobraz těla, se po určité době rovněž rozpadá. Nižší psychická složka, spojená s Káma-rúpou, přetrvává jen dočasně jako zbytek někdejší osobnosti. To, co mělo skutečnou vnitřní hodnotu, se však připojuje k vyššímu Egu a stává se součástí trvalejší zkušenosti přesahující hranice jednoho vtělení.^[111][112]

Bezprostředním stavem po smrti je u Blavatské Káma-lóka. Jde o oblast či úroveň, kterou teosofové často přirovnávají ke křesťanskému očistci. V tomto stavu doznívají nižší touhy, vášně a připoutanosti spojené s právě ukončenou existencí a od vyššího Ega se odděluje vše, co náleželo pouze pomíjivé osobnosti. Čím silněji byl člověk během života poután žádostmi a pozemskými sklony, tím větší význam tato fáze získává. V běžném případě však nepředstavuje vědomé utrpení v náboženském smyslu, nýbrž zákonitý proces očištění a rozpadu nižších prvků.^{[113][114][115]}

S Káma-lókou úzce souvisí Blavatské kritika spiritismu. Při běžných spiritistických seancích se podle jejího výkladu neprojevuje pravá nesmrtelná individualita zemřelého, která po smrti směřuje do Dévačanu, ale spíše přechodné pozůstatky někdejší osobnosti, označované jako Káma-rúpa, „schránka“ (shell) nebo astrální stín. Ty mohou nést určité vzpomínky, sklony i vnější rysy zesnulého, avšak postrádají plné vědomí vyššího Ega. Blavatská proto odmítala tvrzení, že média běžně komunikují se skutečnou duší člověka. Současně upozorňovala, že opakované vyvolávání mrtvých může narušovat zákonitý průběh jejich dalšího stavu a poutat nižší pozůstatky osobnosti k pozemské sféře déle, než odpovídá jejich samovolnému rozkladu. Člověk se navíc podle zákona vnitřní příbuznosti dostává do styku s bytostmi odpovídajícími vlastnímu mravnímu a psychickému založení. Média i účastníci seancí tak mohou přitahovat různé astrální entity nebo bytosti zdržující se v Káma-lóce, zejména sebevrahy a oběti násilné smrti. V Mahátmových dopisech se dále uvádí, že u těchto bytostí může médium znovu probouzet touhu po pozemské existenci (tršnu, tanhá) a že osoby, které nejsou ani mimořádně dobré, ani mimořádně zlé, mohou jeho prostřednictvím získávat nový soubor skandh odpovídající morálním a psychickým vlastnostem média, jež je přitahuje. Tím podle Mahátmů vznikají další karmické vazby, které prodlužují jejich připoutanost k mezistavu a mohou škodit jak samotnému médiu, tak přivolaným bytostem. Právě proto Blavatská doporučovala místo pasivního mediumství cestu vědomé vnitřní práce, založené na mravní očistě, sebeovládání a studiu Pradávné moudrosti.^[116][117]

Po oddělení nižších složek vstupuje vyšší Ego do Dévačanu. Tento pojem znamená doslova „země bohů“ a označuje blažený odpočinek mezi dvěma inkarnacemi. Dévačan není věčným rájem ani definitivním cílem lidské cesty. Jde o stav vnitřního klidu, v němž Ego zpracovává a vstřebává ušlechtilé zkušenosti právě skončeného života. To, co člověk prožil jako čistou lásku, ideál, soucit, touhu po pravdě nebo nezištnou službu, se zde proměňuje v trvalejší hodnotu duchovní povahy.

Délka Dévačanu není pro všechny stejná. Závisí na charakteru prožitého života, síle vnitřních ideálů a karmických souvislostech. Čím bohatší byla inkarnace na hlubší city, mravní úsilí a duchovní obsah, tím plnější může být tento odpočinek. Naopak člověk zcela ponořený do hrubě materialistického nebo sobeckého způsobu života nemá podle Blavatské mnoho látky, z níž by se taková zkušenost mohla vytvořit. Dévačan je proto chápán jako zákonité doplnění pozemské existence, nikoli jako libovolná odměna udělená vnějším soudcem.^[118][119]

Když se síla dévačanického stavu vyčerpá, nastává postupný návrat Ega k nové inkarnaci. Karma určuje okolnosti dalšího zrození, tedy prostředí, vlohy, omezení i příležitosti odpovídající dříve vytvořeným příčinám. Nový život není mechanickým pokračováním staré osobnosti, ale novým projevem téže vnitřní individuality. Ta si běžně nepamatuje minulá vtělení v podobě osobních vzpomínek, avšak jejich výsledky nese v sobě jako sklony, schopnosti, mravní dispozice a karmické vazby.

Teosofická nauka o životě po smrti se tak liší jak od představy věčného nebe a pekla, tak od běžného spiritualistického přesvědčení o snadné komunikaci se zemřelými. Odchod z fyzického světa je zde součástí širšího zákonitého procesu, v němž se pomíjivá osobnost rozpadá, zatímco vyšší Ego uchovává podstatné plody uplynulé inkarnace. Stavy mezi úmrtím a novým zrozením nejsou konečným cílem, ale mezistupněm mezi jednotlivými vtěleními a součástí dlouhodobé evoluce vědomí.^[120][121]

Zvláštní pozornost věnovala Blavatská otázce sebevraždy, kterou označovala za jeden z nejtěžších hříchů proti přírodě a za závažné porušení řádu lidské evoluce. V jejím pojetí má každá inkarnace svůj karmický účel a představuje jedinečnou příležitost k rozvoji vědomí, vyrovnání minulých příčin a získání nových zkušeností. Dobrovolným ukončením života člověk těmto úkolům neuniká ani je neruší, pouze přerušuje jejich naplnění. Nevyřešené karmické příčiny proto přetrvávají a musí být zpracovány v budoucnu. Sebevražda zde není hříchem proto, že by urážela osobního Boha, ale proto, že odporuje zákonům karmy a evoluce, jejichž působení nelze obejít ani předčasným odchodem ze světa.

Blavatská však zároveň zdůrazňuje, že další osud člověka nelze posuzovat mechanicky pouze podle způsobu smrti. Rozhodující význam přikládá motivu jednání a celkovému mravnímu charakteru života. Odlišně proto hodnotí člověka, který ukončí svou existenci z beznaděje nebo sobectví, a toho, kdo vědomě obětuje vlastní život, aby zachránil druhé. Za příklady uvádí kapitána, jenž zůstane na potápějící se lodi, lékaře či ošetřovatelku pečující o nakažené až do vlastní smrti nebo matku, která položí život při záchraně dítěte. Takové jednání nepovažuje za sebevraždu v morálním smyslu, ale za oběť vedenou soucitem a povinností. Smyslem tohoto učení proto není odsouzení člověka, nýbrž zdůraznění odpovědnosti za vlastní život a připomenutí, že lidská inkarnace představuje jedinečnou příležitost k duchovnímu růstu, kterou nelze svévolně ukončit bez karmických důsledků.^[122][123]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu teosofie na Wikimedia Commons