Etatismus

Etatismus (z franc. l'État, stát) je názor či postoj, který zdůrazňuje roli státu při řešení společenských a hospodářských problémů, případně chce rozšířit jeho působnost a pravomoci. Pojem vznikl kolem roku 1880 ve Francii a užívá se kriticky a polemicky, kdežto zastánci těchto tendencí jej obvykle odmítají. V ekonomii má podobný význam dirigismus (z franc. diriger, řídit).

V politické teorii znamená etatismus například názor, že nositelem suverenity společnosti nejsou občané, nýbrž stát a jeho představitelé, takže úkolem lidu a různých sdružení je především posilovat moc a prestiž státu. Extrémním příkladem mohou být fašistické státy.^[1] Stát se pak často chápe jako hierarchicky uspořádaný celek či organismus, který potřebuje jednotu a semknutost lidu a také ji vnucuje a vymáhá.

V ekonomické teorii znamená tendence posilovat řídící roli státu v hospodářství, ať už centrálním plánováním nebo prostřednictvím státních podniků. Užívá se pro systémy státního kapitalismu a silného dirigismu.^[2]

Kritika „etatismu“ vychází z pozic jednak liberálních, jednak anarchistických (M. Bakunin) a vyvolalo ji prudké rozšiřování rolí státu v posledních stoletích. Etatismus, který vyvrcholil v totalitních režimech, může skutečně znamenat ohrožení občanských svobod.

Kritiky vůči státu, vůči jeho přerozdělování, vůči jeho regulacím a intervencím, vychází z nejrůznějších argumentů:

• Stát do ekonomiky nemůže přinést nic, co by v ní již nebylo.
  • Dotace ničemu nepomáhají: Intervencionisté jen poukazují na „přínosy“, které je vidět, ale už neukazují následky.^[3][4] (Frédéric Bastiat)
  • Dotace škodí: jsou jako transfúze krve z levé ruky do pravé, když se při tom navíc polovina vybryndá.
• Stát hospodařit neumí:^[5]
  • Stát jsou jen fixně placení úředníci, kteří svým jmenováním do funkcí nezískávají patent na moudrost: Kdyby uměli podnikat, pracovali by přece ve svých firmách. Podnikatelé k tomu mají lepší motivaci i schopnosti.
  • Státní řízení je nepružné a jeho „regulace“ tak vůbec není zpětnovazební regulací: Stát reaguje přinejlepším s frekvencí jednotek případů za rok, momentálně aktuální situaci tedy de facto ignoruje.
  • Plán nemůže být fixní, je potřeba přizpůsobovat ho realitě: Plán je jen odhad, jak se ukázalo v agilním vývoji. Idea pětiletek je scestná, protože realita se byrokratickým škatulkám nepřizpůsobí, to by se naopak musel přizpůsobovat plánovač.
• Argumentace „veřejným statkem“ a „potřebami“ je falešná, nejde o konkrétní pojmy, nejsou jasné jejich definice.^[6][7]

Podle zastánců etatismu kritikové často přehlížejí, jak ve složitých moderních společnostech přibývá potřeb, které patrně nelze^{[chybí zdroj]} svěřit jen působení konkurence a tržních mechanismů. Jde například o bezpečnost, sociální a zdravotní péči, o veřejné vzdělávání, o ochranu před epidemiemi, ale také o rostoucí význam pozemních komunikací a dopravy, péče o životní prostředí a mnoho dalších.^[8]

Na druhé straně kritikové takové argumenty vyvracejí, a to hned v několika myšlenkových proudech a v různé míře opozice vůči státu:

• Od Laissez faire („nechte nás být“, klasický liberalismus, proti dotacím, ekonomickým intervencím a regulacím)
• přes libertarianismus („Kdo by stavěl silnice?“^[9][10], privatizace zdravotnictví a pojišťoven, privatizace ve školství^[11])
• až po anarchokapitalismus a anarchismus obecně (zprivatizované přírodní zdroje^[12], konkurenční vězeňství ba i policie^[13][14] nebo naopak odstranění soukromého vlastnictví a zrušení policie nebo její nahrazení jinými institucemi, obecně pak proti státnímu zřízení, směřuje až i k naprosté dekonstrukci státu)