Ferdinand Preidel

Ferdinand Preidel (25. listopadu 1878 Třeboň – ?) byl rakousko-uherský a československý státní úředník. Po nedokončených studiích práv působil ve státní správě od roku 1893 a zastával nižší funkce na různých místech Českého království. V době první republiky byl přednostou okresní politické správy v Aši (1928–1934). Za druhé světové války byl členem NSDAP a po roce 1945 odsunut.

Byl synem mlynáře Ferdinanda Preidela. Studoval na právnické fakultě Univerzity Karlovy a od roku 1902 působil ve státní správě. Začínal jako konceptní praktikat u okresního hejtmanství v Českých Budějovicích, později byl přidělen k okresnímu hejtmanství v Blatné a Jindřichově Hradci. Od roku 1906 pracoval na českém místodržitelství v Praze a od roku 1908 byl okresním komisařem v Horšovském Týně.^[1] V roce 1913 se v Plzni oženil s Marií, rozenou Marassovou,, dcerou majitele realit Wenzela Marasse. Za první světové války se stal nositelem Válečného kříže Za občanské zásluhy.^[2]

Těsně před vznikem republiky byl povýšen na místodržitelského tajemníka (1918) a po zániku monarchie byl přijat do československé státní služby.^[3][4] Na pozici okresního hejtmana působil u okresní politické správy ve Stříbře (1920–1928) a mezitím obdržel titul místodržitelského rady (1922). V několika městech v západních Čechách byl též vládním komisařem spořitelny (Stříbro, Město Touškov, Dobřany, Stod). V letech 1928–1934 zastával funkci přednosty okresní politické správy v Aši.^[5] Také zde byl vládním komisařem spořitelny a k datu 30. listopadu 1928 získal titul vrchního rady politické správy. V roce 1934 byl přidělen k Zemské školní radě, kde byl od roku 1937 krátce referentem německé sekce. V roce 1938 byl penzionován.

Po německé okupaci přijal říšskoněmecké občanství a stal se i členem NSDAP. Jako penzionovaný úředník získal v roce 1940 čestný titul vládního rady. Na konci války žil u svého švagra Františka Šorejse v Jičíně, kde byl v květnu 1945 zajištěn a do roku 1946 zadržován v internačním táboře v Prosečnici. V lednu 1946 se vrátil do Jičína, ale o rok později znovu internován v Teplicích. Mezitím byla zamítnuta jeho žádost o československé občanství. V roce 1947 byl vysídlen z Československa a poslední zmínky o něm jsou z roku 1948, kdy byl rozhodnutím Ústředního národního výboru v nepřítomnosti odsouzen za přijetí německého občanství.