Garth Snow

Garth Snow
Osobní informace
Datum narození	28. července 1969 (57 let)
Místo narození	Wrentham, Massachusetts, USA
Výška	191 cm
Hmotnost	91 kg
Klubové informace
Aktivní roky	1993–2006
Číslo	30
Pozice	brankář
Předchozí kluby	Mount St. Charles Academy Stratford Cullitons University of Maine Québec Nordiques Cornwall Aces Philadelphia Flyers Vancouver Canucks Pittsburgh Penguins Wilkes-Barre/Scranton Penguins New York Islanders SKA Petrohrad Bridgeport Sound Tigers
Draft NHL	V roce 1987 jako 114. celkově týmem Québec Nordiques
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Garth E. Snow (* 28. července 1969 Wrentham) je bývalý americký hokejový brankář a generální manažer.

Garth Snow prožil své hokejové začátky v mládeži na prestižní střední škole Mount Saint Charles Academy v Rhode Islandu. Pod vedením legendárního středoškolského hokejového programu se vypracoval v jednoho z nejlepších mladých brankářů v USA. Během jeho působení v juniorském a seniorském týmu Mount Saint Charles dosáhl tým neuvěřitelné zápasové bilance 50 výher, 7 proher a 1 remízy. Pomohl škole vybojovat dva státní tituly v Rhode Islandu a dva národní středoškolské šampionáty. Díky skvělým výkonům v mládeži si ho v roce 1987 vybral v draftu tým Quebec Nordiques v 6. kole draftu jako 114. hráče v celkovém pořadí. Po úspěšných letech na střední škole pokračoval ve své amatérské kariéře na univerzitě University of Maine v soutěži NCAA (přesněji v Hockey East) za tým Black Bears. Tři sezóny po sobě vedl celou ligu v počtu brankářských vítězství. V roce 1993 dovedl univerzitu k historicky prvnímu národnímu titulu v Hockey East a byl zvolen do All-Tournament týmu šampionátu. Při dokončení studia držel se svou úspěšností 85,4 % (66 výher, 10 proher, 3 remízy) celkem devět školních rekordů.

Jako nováček podepsal smlouvu s organizací Quebec Nordiques, která ho draftovala. Ti ho pro začátek poslali na svou nově vzniklou farmu do týmu Cornwall Aces v lize AHL. Zde v základní části odchytal 16 zápasů s bilancí 6 výher, 5 proher a 3 remízy. Průměrně inkasoval 3,30 gólu na zápas a měl úspěšnost zákroků 89,1 %. O pozici v brankovišti se dělil se zkušenějším Johnem Tannerem. Velkou část této sezóny strávil přípravou a hraním za Národní tým USA. V té době ještě na olympijských hrách nestartovali hráči z NHL, čehož Snow ideálně využil. S Mikem Dunhamem byli klíčovou postavou, která provázela celým tímto obdobím, a jejich sportovní osudy byly neuvěřitelně propojené. Byli nejen rivalové v brankovišti, ale také spoluhráči a spolubydlící. Poprvé se setkali na univerzitě v Maine 1990, kde Snow byl jasnou jedničkou. V přípravě na olympijské hry zastával Dunham pouici hlavního brankáře a záložní brankář byl Snow. V lednu a únoru 1994 Dunham prošel herní krizí. Snow se naopak vrátil z krátkého povolání do NHL ve skvělé formě, v přípravě zářil (např. vychytal 40 střel proti silnému soupeři a rivalovi Kanady) a trenér Tim Taylor se nakonec rozhodl dát na samotné olympiádě více prostoru právě Snowovi. Američané obsadili až konečnou 8. pozici, což byl pro hokejové USA nejhorší olympijský výsledek v historii do té doby. V pěti odchytaných zápasech zaznamenal průměr 3,41 inkasovaného gólu na zápas a úspěšnost zákroků 88,1 %.

Po návratu z olympijských her se okamžitě připojil k týmu Quebec Nordiques a prožil svůj debut v NHL. Snow naskočil do 5 zápasů v základní části NHL, odchytal celkem 279 minut. Přestože inkasoval 16 branek a zaznamenal bilanci 3 porážek bez vítězství (s úspěšností zákroků 87,4 %), šlo o první cenné zkušeností v NHL. Samotný tým Quebecu prožíval těžký ročník, skončil v divizi poslední a nepostoupil do play-off. Protože Nordiques sezóna v NHL v dubnu skončila, poslali Snowa zpět na farmu do Cornwall Aces, jejichž tým v nižší soutěži AHL bojoval v play-off o Calder Cup. Hned v následující sezóně 1994/95 byla nesmírně specifická, protože ji zásadně ovlivnila výluka v NHL, která zkrátila a odsunula start NHL. Snow díky tomu strávil drtivou většinu roku v lize AHL v dresu Cornwall Aces. Pod vedením tehdy začínajícího trenéra Boba Hartleyho tam prožil naprosto průlomovou a dominantní základní část, ve které se proměnil v neochvějnou jedničku a s 32 výhrami v 62 zápasech celou ligu AHL naprosto ovládl. V základní části vychytal nejvíce výher v AHL a v březnu 1995 byl vyhlášen hráčem týdne v AHL. Když se výluka v NHL v lednu 1995 konečně vyřešila, hlavní tým Quebec Nordiques si Snowa během nabitého a zkráceného programu na chvíli povolal nahoru jako záskok. Stihl odchytat pouze 2 zápasy. V tomto ročníku poprvé formálně zasáhl i do play-off NHL, kde nastoupil na necelých 9 minut do zápasu proti New York Rangers, když střídal Stéphana Fiseta. Nordiques tehdy hráli svou historicky poslední sérii v play-off před stěhováním klubu do Denveru.

Nové vedení Colorado Avalanche se však rozhodlo Snowa vyměnit. Během léta 1995 byl poslán do Philadelphie Flyers, výměnou za něj získalo Colorado volbu v 3. kole draftu 1996 (z níž draftovali Shawna McNeila) a volbu v 6. kole draftu 1996 (z níž vybrali Kaie Fischera). Snow přicházel s jasným úkolem plnit roli náhradníka za klubovou ikonou a velmi emotivním brankářem Ronem Hextallem. Rychle se ukázalo, že si tito dva brankáři typově i lidsky sedli, a postupně si začali porci zápasů rozdělovat. Snow navíc na ledě proslul svou tvrdou hrou a tím, že se nebál soupeřům dostat pod kůži, což skvěle pasovalo do tehdejší tvrdé identity Flyers. V první sezóně za Flyers nastoupil do 26 zápasů (odchytal 1 437 minut), s bilancí 12 výher, 8 proher a 4 remízy. V samotném play-off ale tehdy naskočil jen symbolicky na jednu minutu, protože sérii odchytal Hextall a Flyers vypadli ve druhém kole s Floridou Panthers. V následující sezóně dostal od trenéra Terryho Murrayho větší důvěru. Hextall sice odchytal více zápasů, ale Snow ho skvěle doplňoval a v mnoha pasážích sezóny měl dokonce lepší formu. Skutečný zlom přišel v bojích o Stanley Cup. Ron Hextall v prvním kole proti Pittsburghu Penguins herně vyhořel. Trenér Murray neváhal, ukázal na Snowa a ten se chopil šance jako životní příležitosti. Pomohl Flyers zničit Pittsburgh, následně v pěti zápasech vyřadit Buffalo Sabres a ve finále Východní konference jednoznačně přehrát New York Rangers 4:1 na zápasy. Flyers vstoupili do finále Stanley Cupu proti Detroitu Red Wings se Snowem v brance jako startujícím gólmanem. Odchytal první tři finálové zápasy, ale hvězdný útok Red Wings (Federov, Yzerman, Shanahan) ho dokázal překonat. Do čtvrtého zápasu se do branky vrátil Hextall, ale Flyers prohráli celou sérii jednoznačně 0:4 na zápasy. Právě v této sezóně a během play-off se Snow stal terčem obrovské kritiky ze strany soupeřů a médií kvůli svým ramenním chráničům. Měl je upravené tak, že v brance působil nepřirozeně obrovský, což tehdejší manažer Detroitu Scotty Bowman ostře napadal. Tato kontroverze v létě 1997 donutila NHL změnit pravidla a omezit legální velikost brankářské výstroje.

Ročník 1997/98 začal s velkým očekáváním po loňském finále Stanley Cupu, ale herní pokles týmu a změny ve vedení nakonec vyústily v jeho odchod těsně před uzávěrkou přestupů. Snow se opět dělil o brankoviště s Ronem Hextallem, ale celému týmu se nedařilo tak dominantně jako v předchozím roce. V této sezóně už Snow musel chytat v užší výstroji, kterou NHL zavedla přes léto 1997 jako přímou reakci na jeho obří ramenní chrániče z minulého play-off. Přestože mu kritici předpovídali herní propad, Snow svými čísly dokázal, že je kvalitním brankářem i bez upravených chráničů. Generální manažer Flyers Bobby Clarke se před uzávěrkou přestupů rozhodl posílit zkušenějšího brankáře pro play-off a vsadil na zkušenost v brance v podobě Seana Burkea. 4. března 1998 byl Garth Snow vyměněn do týmu Vancouver Canucks za brankáře Seana Burkea. Pro Snowa to byl velký kariérní skok – z týmu bojujícího o špici ligy odešel do trápícího se kanadského klubu. Po Snowově příchodu se trenéři rozhodli zátěž do konce základní části rozdělit mezi něj a Artūrse Irbeho. Závěr této sezóny tak dochytal v dresu Canucks (12 zápasů, 3 výhry). Vancouver patřil k nejhorším týmům ligy a s obrovskou ztrátou nepostoupil do play-off. V brankovišti Vancouver Canucks nedostal nikdo jiný pořádný prostor v ročníku 1998/99 než Snow. Vytvořil si svá absolutní kariérní maxima, která už nikdy v NHL nepřekonal. Nastoupil do 65 utkání (odchytal 3 500 minut), vychytal celkem 20 výher a zaznamenal fantastických 6 shutoutů (přičemž za celý zbytek kariéry v NHL jich nasbíral dohromady jen 10) a úspěšnost zákroků na hodnotě 90,0 % s průměrem 2,93 inkasovaného gólu na zápas. Ačkoliv byl Snow jednoznačně nejlepším hráčem a oporou týmu, Canucks se herně naprosto sesypali. Kvůli tragické obraně a slabému útoku prohrál Snow celkem 31 zápasů v základní hrací době a 8 v prodloužení/remízou. Tým pod vedením kapitána Marka Messiera prožil hrůzný rok, skončil poslední v divizi a hluboko pod hranicí postupu do play-off. Snow v této sezóně potvrdil i svou pověst drsného a impulzivního gólmana. 19. prosince 1998 se v zápase proti Carolina Hurricanes zapojil do hromadné potyčky, při níž vyjel z branky a popral se se svým starým univerzitním a olympijským parťákem Mikem Dunhamem. Divoká bitka dvou bývalých nejlepších kamarádů z University of Maine se stala jedním z nejikoničtějších brankářských momentů celé sezóny NHL.

Generální manažer Brian Burke v létě přivedl mladého talenta Kevina Weekese. Trenér Marc Crawford zpočátku více věřil Snowovi, ale ani jeden z brankářů nepředváděl stabilní výkony. Snow sice odchytal solidní porci zápasů, ale jeho úspěšnost zákroků klesala a tým inkasoval příliš mnoho gólů. Burke se proto rozhodl jednat a sehnat prověřenou hvězdu. 19. prosince 1999 udělal Vancouver velkou výměnu s New York Islanders. Canucks získali hvězdného, ale tehdy trochu trápícího se Felixe Potvina (výměnou za Kevina Weekese, Davea Scatcharda a Bill Muckalta). Tento příchod byl pro Snowa fatální. Felix Potvin okamžitě převzal roli jasné jedničky. Garth Snow byl v tu chvíli definitivně odsunut do role jasné dvojky a na led se dostával už jen zřídka. Pro Snowa to však znamenalo jasný signál. Smlouva mu končila, klub vsadil na Potvina. V létě 2000 se Garth Snow ocitl na trhu jako nechráněný volný hráč a poté podepsal roční smlouvu s Pittsburgh Penguins. Snow nepřicházel jako jasná jednička, ale jako zkušený konkurent pro mladého Jeana-Sébastiena Aubina. Brankářská situace v Pittsburghu byla po celou sezónu velmi otevřená a oba gólmani se v brance pravidelně střídali. Přestože v základní části odchytal Snow stejnou porci zápasů jako Aubin, trenér Ivan Hlinka vsadil na začátku play-off právě na mladšího Aubina a v průběhu vyřazovacích bojů si pak vytáhl z farmy tehdy neznámého švédského nováčka Johana Hedberga. Snow byl odsunut na tribunu jako třetí brankář. Protože Penguins v brankovišti objevili Hedberga a Snowovi po sezóně skončila roční smlouva, v Pittsburghu dál nepokračoval.

1. července podepsal s klubem New York Islanders smlouvu jako volný hráč. Organizace tehdy procházela masivní přestavbou pod vedením generálního manažera Mikea Milburyho a Snow přicházel s jasným úkolem – vytvořit spolehlivou dvojici s nově příchozí brankářskou hvězdou Chrisem Osgoodem. Osgood plnil roli jasné jedničky a odchytal většinu zápasů, ale Snow dostával pravidelně prostor a ve svých startech podával naprosto excelentní výkony. Hned ve svém úplně prvním zápase v dresu Islanders (šlo o přípravné derby proti New York Rangers v září 2001) tvrdě narazil na mantinel hvězdného Erica Lindrose. To vyvolalo hromadnou šarvátku, při které na Snowa skočil bitkař Rangers Dale Purinton. Stal se jedním z nejlepších náhradních brankářů v lize. Nastoupil do 25 zápasů (1 217 minut), vychytal 10 výher, 7 proher a 2 remízy. Udržel si skvělý průměr 2,71 inkasovaného gólu na zápas a vysokou úspěšnost zákroků 90,9 %. Islanders prožili fantastický rok. Po dlouhých sedmi letech trápení bez vyřazovacích bojů nasbírali 96 bodů a postoupili do play-off. Sezónu 2002/03 začínal opět jako dvojka za Chrisem Osgoodem. Osgooda však trápily herní výkyvy a zranění kotníku, kvůli čemuž musel Snow převzít roli startujícího brankáře. Vedl si natolik skvěle, že když se blížila uzávěrka přestupů, generální manažer Mike Milbury se rozhodl drahého Osgooda vyměnit do St. Louis Blues. Závěr základní části a boj o play-off tak ležel plně na Snowových ramenou, zádu mu kryl mladý a později hlavní hvězda v bráně Islanders Rick DiPietro. Generální manažer Mike Milbury se rozhodl plně vsadit na budoucnost a udělal z tehdy dvaadvacetileté klubové naděje Ricka DiPietra jasnou jedničku. Čtyřiatřicetiletý Snow přijal pozici spolehlivého náhradníka, oddaného mentora a „ochránce“ mladého brankáře. I když odchytal výrazně méně zápasů než v předchozím ročníku, kdykoliv ho trenér Steve Stirling poslal do branky, Snow odvedl solidní a standardní výkon. Během celoroční výluky NHL v sezóně 2004/2005 hledal angažmá v Evropě, přijal nabídku z prestižního klubu SKA Petrohrad. V Petrohradu byla brankářská jednička běloruský brankář Andrej Mezin. Po celoroční výluce se vrátil do týmu New York Islanders, kde opět plnil roli spolehlivého náhradníka pro Ricka DiPietra. Snow naskočil do branky v pasážích, kdy DiPietro potřeboval odpočinek nebo laboroval s drobnými zraněními. Svůj definitivně poslední zápas v profesionální kariéře odchytal 17. dubna 2005 na ledě Philadelphia Flyers. Islanders v tomto zápase prohráli 1:4. To nejzajímavější se odehrálo až po skončení sezóny. Snow původně plánoval pokračovat v kariéře a v červnu 2006 podepsal s Islanders novou roční hráčskou smlouvu. Jenže o pár týdnů později, 18. července 2006, nový majitel klubu Charles Wang šokoval celý hokejový svět. Vyhodil nově jmenovaného generálního manažera Neila Smithe (který byl ve funkci pouhých 41 dní) a na jeho místo okamžitě jmenoval Gartha Snowa. Snow v ten samý den oficiálně ukončil hráčskou kariéru a doslova přes noc se přesunul z brankářské šatny do manažerského křesla jako nový generální manažer New York Islanders.

Snow způsobil rozruch, když v září 2006 podepsal brankáře Ricka DiPietra na 15letou smlouvu v hodnotě 67,5 milionu dolarů, která byla následně ukončena v létě 2013. Ve své první sezóně jako generální manažer Garth Snow tým znovu vybudoval. Podepsal hráče jako Richard Zedník, Randy Robitaille a Marc-André Bergeron. Jeho největší úspěch přišel 27. února 2007, kdy pár minut před koncem přestupového období podepsal útočníka Ryana Smytha z Edmonton Oilers. Celkem strávil dvanáct let jako generální manažer Islanders, během nichž tým postoupil do prvního kola play-off pouze jednou a do play-off se dostal pouze čtyřikrát. V červnu 2018 byl spolu s hlavním trenérem Dougem Weightem propuštěn a nahrazen Louem Lamoriellem, který převzal funkci prezidenta hokejových operací v New Yorku jen pár týdnů předtím.

• 1991 HE – All-Academic Tým
• 1992 HE – Brankář roku
• 1992 HE – Druhý All-Star Tým
• 1993 HE – All-Tournament Tým
• 1993 HE – All-Academic Tým
• 1993 HE – Brankář roku
• 1993 HE – Druhý All-Star Tým
• 1995 AHL – Nejvíce vítězství

• Debut v NHL – 3. prosince 1993 (New York Islanders proti Quebec Nordiques)
• První inkasovaný gól v NHL – 3. prosince 1993 (New York Islanders proti Quebec Nordiques, kanadským útočníkem Benoît Hogue)
• První čisté konto v NHL – 14. prosince 1996 (Hartford Whalers proti Philadelphia Flyers)

• Garth Snow – statistiky na Hockeydb.com (anglicky)
• Garth Snow – statistiky na Elite Prospects (anglicky)
• Garth Snow – statistiky na NHL.com
• Garth Snow v databázi Hockeygoalies.org (anglicky)
• Garth Snow v databázi Olympedia (anglicky)