Pyromancie

Pyromancie či pyromantie, empyromancie či empyroskopie^{[pozn. 1]} je věštění z ohně.^[1]

Ve starověkém Řecku byla pyromancie úzce spojena s hieroskopií, tedy z věštěním z náboženských objektů a úkonů. Pomocí ohně se věštilo především z pálených obětin, v Olympii se věštilo z chování ohně na Diově oltáři a u Homéra znamená empyroskopos prostě obětníka. Za vynálezce věštění z ohně byl považován Prométheus a Amfiaráos. Při věštbách byl zkoumán samotný oheň, ale také žlučník a játra obětovaného zvířete. Věštění z ohně se podobalo věštění z dýmu, kapnomancie.^[1] O pyromancii, společně s věštěním ze zbylých tří živlů, se zmiňuje v 1. století př. n. l. Varro. S odkazem na něj Isidor Sevillský ve svých Etymologiích z počátku 7. století zařazuje pyromancii do výčtu hlavních forem magie.^[2]

Pyromancie byla věštebnou metodou v obřadní praxi čínské dynastie Šang, která vládla přibližně od roku 1600 př. n. l. do roku 1046 př. n. l. Jejím účelem byla komunikace s předky a spočívala v zahřívání zvířecích kostí, nejčastěji lopatek,^{[pozn. 2]} nebo želvích krunýřů, ^{[pozn. 3]} a následné interpretaci puklin, které se v materiálu objevily. Po nějaké době byla na kost či krunýř proveden nápis týkající se věštby, někdy snad z důvodu archivace. Jedná se o takzvané nápisy na věštebných kostech.^[3]

Odkazy

Poznámky

↑ Ze statořeckého πῦρ pýr („oheň“), respektive ἔμπῠρον empyros („spálená (oběť)), a μᾰντείᾱ manteiá („věštění“), respektive σκοπιά skopia („pozorování“). Slovo pyromancie se objevuje v antice pouze v latině, v řečtině bylo věštění z ohně opisováno skrze různé výrazy spojené se slovem empyros.
↑ v takovém případě jde tedy zároveň i o takzvanou skapulimancii
↑ plastromancie

Reference

1 2 VÍTEK, Tomáš. Věštění v antickém Řecku IV.: Mezi vodou a ohněm. Praha: Herrmann & synové, 2018. ISBN 978-80-87054-57-4. S. 394–414.
↑ KIECKHEFER, Richard. Magie ve středověku. Praha: Argo, 2005. ISBN 80-7203-660-2. S. 27.
↑ ZÁDRAPA, Lukáš; PEJČOCHOVÁ, Michaela. Čínské písmo. Praha: Karolinum, 2024. ISBN 978-80-246-5583-3. S. 115.

[1] Ze statořeckého πῦρ pýr („oheň“), respektive ἔμπῠρον empyros („spálená (oběť)), a μᾰντείᾱ manteiá („věštění“), respektive σκοπιά skopia („pozorování“). Slovo pyromancie se objevuje v antice pouze v latině, v řečtině bylo věštění z ohně opisováno skrze různé výrazy spojené se slovem empyros.

[4] v takovém případě jde tedy zároveň i o takzvanou skapulimancii

[5] stromancie

[Vitek-2] 1 2 VÍTEK, Tomáš. Věštění v antickém Řecku IV.: Mezi vodou a ohněm. Praha: Herrmann & synové, 2018. ISBN 978-80-87054-57-4. S. 394–414.

[Kieckhefer-3] KIECKHEFER, Richard. Magie ve středověku. Praha: Argo, 2005. ISBN 80-7203-660-2. S. 27.

[6] ZÁDRAPA, Lukáš; PEJČOCHOVÁ, Michaela. Čínské písmo. Praha: Karolinum, 2024. ISBN 978-80-246-5583-3. S. 115.

[pozn. 1]

[1]

[2]

[pozn. 2]

[pozn. 3]

[3]