Forkidy

Forkidy (starořecky Φορκίδες) jsou v řecké mytologii bytosti zrozené z prvotních božstev Forkýna a Kétó. Toto označení se nejčastěji vztahuje na Graie a Gorgony.

Mýtus

Forkidy jsou známé především z Hésiodova díla O původu bohů (Θεογονία, Theogonia) z 8. nebo 7. století př. n. l., z rodokmenu prvotních řeckých božstev. Forkýs a Kétó – dvě mořská božstva vzešlá z Gaie (Země) a Ponta (Moře) – společně zplodili skupinu nestvůrných bytostí. Autor uvádí dvě Graie (Enyó a Pefrédó), tři Gorgony (Sthenó, Euryalé a Medúsa), dále Echidnu a „strašlivého hada“, který střeží zlatá jablka v zahradě Hesperidek (někdy je tento tvor označován jako drak a jmenuje se Ládón).^[1]

Ne všechny Forkidy jsou nesmrtelnými bytostmi: podle Hésioda jsou nesmrtelné pouze dvě sestry Medúsa a Echidna. Všechny Forkidy, kromě hada, se vyznačují především svou ženskou povahou a zároveň ztělesňují hybridní charakter: například Graie jsou současně mladé i staré.

Další Forkýnovi potomci

Např. v Odysseji Homér označuje za dceru Forkýna, „mořského starce“, také Thoósu, matku kyklopa Polyféma. Zlomek Sofoklova díla Forkýna označuje za otce Sirén. V Argonautice od Apollónia z Rhodu vystupuje jako otec Skylly. Pozdější autoři, jako byli Akúsilaos, Ferekýdés, Pindaros a Aischylos, uvádějí Forkýna především jako otce Graií.

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Phorcides na francouzské Wikipedii.

↑ Zamarovský (1996), s. 139

Literatura

BAHNÍK, Václav. Slovník antické kultury. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1974. 717 s.
ZAMAROVSKÝ, Vojtěch. Bohové a hrdinové antických bájí. 4. vyd. Praha: Brána, 1996. 454 s. ISBN 80-85946-29-7.
GRAVES, Robert. Řecké mýty. 1. vyd. Praha: Levné knihy KMa, 2004. 738 s. ISBN 80-7309-153-4.
HOUTZAGER, Guus. Encyklopedie řecké mytologie. Překlad Hana Válková. 1. vyd. Čestlice: Rebo, 2003. 269 s. ISBN 80-7234-287-8.
LÖWE, Gerhard; STOLL, Heinrich Alexander. ABC antiky (původním názvem: Die Antike in Stichworten). Překlad Dalibor Plichta. 3. vyd. Praha: Železný, 2005. 467 s. ISBN 80-237-3938-7.

[1] Zamarovský (1996), s. 139

[1]